Kapitola IV. - Úsvit Avalonu (3. část)

Zatímco Utherova armáda odpočívá před rozhodující bitvou, Merlin má chvíli času, aby si promluvil s Lancelotem na vrcholu donerského majáku. Konečně se dovídá více nejen o tomto tajemném rytíři a jeho erbu, ale i o Černé cestě. Za chvíli přátelského rozhovoru však zaplatí vysokou cenu. Ukazuje se, že klid v ležení je jen zdánlivé ticho před bouří, protože Merlinovi nepřátelé jsou zase o krok napřed.

Před padacím mostem nám stráže nadšeně uvolnily cestu a vpustily nás do kamenné chodby se střílnami podél stěn, za nimiž se mohlo skrývat nejméně padesát lučištníků. Došli jsme tou chladnou šikanou ke dveřím napravo, kde stál strážný, který zasalutoval a otevřel dveře. Elf zůstal nesměle stát před padacím mostem, takže jsme ho už měli z dohledu. Za dveřmi stoupalo úzké a značně prošlapané schodiště a nezbývalo, než se vydat ve spirále vzhůru.

„Ty máš asi hodně rád výhledy, že?“ řekl jsem s úsměvem.

„Docela rád si odpočinu vysoko nad zemí. Vždy mám tam nahoře pocit, že se mne to, co se děje dole zas tolik netýká a mohu tak o všem lépe přemýšlet.“

„Zajímavá myšlenka,“ připustil jsem. „Myslíš, že ti to dodává nadhled?“

Pokrčil rameny. „Nevím, co mi to dodává, ale pokaždé tam nahoře na něco přijdu.“

Musel jsem uvnitř přiznat, že mne tento muž zatím neustále překvapoval a vůbec se nezdál být tím, kým se jevil na první pohled. Něco mne na něm od začátku zaujalo, ale nedokázal jsem zjistit, co přesně to bylo.

Když jsme vystoupali po zdánlivě nekonečném schodišti, měl jsem za sebou i celou ranní rozcvičku. Celé to chození v kruzích mi už nějak nedělalo dobře. Vyšli jsme do záře odpoledního slunce a silný vítr mi strhl kápí z hlavy. Nad námi hořelo pod otvorem ve střeše světlo majáku, složené ze čtyř obrovských zrcadlových luceren. Lancelot se ke mně obrátil a na chvíli se zarazil, když mi pohlédl do očí.

„Ty tvé oči vypadají strašlivě, i když jsou modré,“ řekl mi a poplácal mne po rameni. „Ale mně to nevadí. Určitě pro svůj vzhled máš nějaké důvody.“

„To mám,“ přikývl jsem zamyšleně, obrátil se k moři a nechal vlasy volně vlát ve větru.

„Ale je tady krásně,“ řekl a opřel se o okraj nízkého kamenného zábradlí, které se poté zdvíhalo v kulatých sloupech s dvoumetrovými rozestupy a podpíralo konstrukci stropu. „Skoro jako na Noiremeru, ne?“

„Byl jsi tam?“ podivil jsem se.

„To ne, ale znal jsem kdysi jednoho druida, který pocházel z Hlubiny. Nebo to alespoň tvrdil, že je odtamtud. Popsal mi to město celkem důkladně, protože mne to zajímalo.“

„Jak se ten druid jmenoval?“ zajímalo mne.

„Hm,“ zamračil se. „Už si nevzpomínám, jestli mi kdy řekl jméno. Byl to takový starý bručoun, co toho moc nenamluvil. Ale o kráse Noiremeru už jsem slyšel.“

„Opravdu je to podobné,“ řekl jsem, protože jsem mu nechtěl říct, že pohledu ze Sluneční hory se nic nevyrovná. Takové převýšení nad mořem člověk totiž hned tak neuvidí.

Posadil se na zábradlí, vytáhl z vaku kus sýra, sušené maso, bílý chléb a láhev brendy, a vyskládal to přede mnou na kamennou lavici.

„Je mi jasné, že Noiremer je nedostižný, co se týče nadhledu, ale přesto se tu budeš cítit trochu víc, jako doma.“

Vzal jsem si sýr a ulomil kus chleba a začal pomalu žvýkat. Na armádní podmínky to nebylo špatné, ale každý voják si takhle určitě nejedl. Zjistil jsem, že mám ukrutný hlad a brzy ve mně zmizela víc než půlka jídla. Lancelot se mezitím opíral o zábradlí a hleděl k severovýchodu.

„O čem jsi to se mnou chtěl vlastně mluvit?“ zeptal jsem se.

Obrátil se na mne se zasněným výrazem ve tváři.

„Co jsi to říkal?“ řekl a zdvihl obočí.

„O něčem jsi se mnou chtěl mluvit. Utišil jsem hlad a myslím, že jsem připraven tě vyslechnout.“

„Ovšem,“ řekl. „Zase jsem tady nahoře a moc přemýšlím.“

Přisedl si ke mně na sluncem vyhřátý kámen a bylo na něm vidět, že najednou neví jak začít.

„Mám na tebe takovou otázku. Nevím, jestli by mi jí Uther schválil, ale je mi to jedno. Trápí mne to čím dál víc.“

„Myslíš tu Černou cestu?“ hádal jsem. „Tu podivnou cestu, u které tě napadly ty zrůdy?“

Pohlédl na mne, ale v očích neměl ani stín údivu, že jsem to uhádl. Místo toho jsem v nich četl strach. „Ano,“ souhlasil. „Někdo by měl přijít na to odkud, a kam ta cesta vlastně vede.“

„Také mne to už napadlo, ale myslím, že jinak, než se po ní vydat se to zjistit nedá.“

„Máš pravdu,“ přikývl. „Trochu jsem doufal, že to budeš vědět, ale co se dá dělat. Ani druidové asi nevědí všechno.“

„Nikdo, kdo žije v lidském těle, nemůže vědět úplně všechno. Pak by postrádal důvod dále žít a poznávat,“ vysvětloval jsem.

„Ale ty nejsi tak docela člověk. Spoléhal jsem na to, že jako napůl démon bys mohl vědět, kdo byly ty zrůdy nebo odkud sem přišly.“

„Mohu jen hádat na základě toho, co vím,“ odvětil jsem. „Stejně jako ty.“

„A tvůj odhad zní?“ Tahal to ze mě jak z chlupaté deky.

„Zatím je ještě brzy na předčasné verdikty. Dej mi na odpověď trochu víc času a pak ti jistě snadněji odpovím.“

„Tak dobrá,“ souhlasil. „Necháme si to na později, až nám skončí řež s Mortigernem. Ale slib mi, že se pak společně vydáme k Černé cestě, abychom o té záhadě zjistili víc.“

„Měl jsem to stejně v plánu a tvou pomoc neodmítnu, protože víc hlav víc ví.“

Vydechl si jako by mu ze srdce právě spadl těžký kámen.

„Jsem rád, že jsem tě potkal, Merline,“ řekl. „Ani nevíš jak rád.“

„A mohu mít také jednu otázku na tělo?“ zeptal jsem se.

„Ven s ní,“ přitakal.

„Proč nosíš na své zbroji a meči erb Jednorožce?“

„Je to symbol Calen´Doru a můj ochránce,“ odvětil.

„Nemá to žádný další význam?“

„Ano, má,“ přisvědčil. „Jednou jsem ho viděl.“

„Cože?“ vyhrkl jsem. „Viděl jsi Jednorožce? Kdy a kde?“

„Tebe to ale nějak zajímá,“ ušklíbl se. „Bylo to ještě, když jsem byl mladý. Jednou při lovu v lesích podél pobřeží jsem ho spatřil, jak cválá mezi stromy. Ale byl příliš rychlý a zmizel mi. Jenže vidět ho na vlastní oči byl takový zážitek, že na to nikdy nezapomenu. To však bylo naposledy, co ho zde někdo spatřil na vlastní oči.“

Přemýšlel jsem o jeho slovech a pokusil se před ním skrýt své vzrušení. Na mysli se mi vyrojily další otázky, ale nechal jsem si je prozatím na později. Začal jsem z jiného soudku, abych trochu odvedl jeho pozornost.

„Vím, že o tom asi nebudeš chtít mluvit, ale zajímá mne to. Dala ti tvá žena syna?“

Lancelot se postavil a ukázal k severovýchodu, kde se z moře zvedaly bílé věže Calen-Doru, tyčící se vysoko nad pevninu toho velkého ostrova.

„Je tam a rád bych ho spatřil. Je to jediné, co mi zbylo po mé ženě. Když nás Mortigern napadl na Or´wall, schoval jsem ho i s chůvou do podzemí. Pak jsem přetrhal provazy, kterými mne svázali, ale pro mou ženu už bylo příliš pozdě. Zůstala tam v troskách hořícího sálu, zatímco jsem utekl jako pes do podzemí a zachraňoval našeho syna,“ řekl s bolestí v hlase.

„Dobře ho vychovej,“ řekl jsem mu. „A jednou se možná stane dobrým rytířem, jako jsi ty.“

Lancelot si povzdechl. „Jsou mu teprve tři roky, a já strávil polovinu jeho života někde na cestách za grálem. A s tou Černou cestou to nevypadá, že bych na něj měl víc času.“

Opřel jsem se o zábradlí vedle něj. „Ještě není všechno ztraceno,“ řekl jsem mu. „Nevěs hlavu, příteli. Druidové z Noiremeru to tak jistě nenechají. Nejsme sami. Třeba nakonec nebudu tvé služby potřebovat a propustím tě domů za tvým synem.“

Pohlédl mi zpříma do očí. „Ne, Merline,“ řekl. „Nikdy jsem neměl ještě takovou jistotu, že tentokrát nemáš pravdu. Někde hluboko uvnitř vím, že z té Černé cesty vzejde nakonec ještě větší zlo, než kdy vzešlo z Mortigerna. Řeknu ti, že mám pro strach uděláno, ale v blízkosti té cesty jsem čelil všem svým strachům a neobstál. Ten strach mi přikoval nohy k zemi a zabránil mi v pohybu. A pak přiběhly ty stvůry z pekel, aby mne ulovily jako králíka. Tehdy se ve mně něco zlomilo a strach mne propustil, ale místo abych se jim postavil v boji, začal jsem utíkat. Ještě nikdy jsem z boje neutekl, chápeš, co ti říkám?“

Poprvé od našeho setkání se mi vydržel dívat do dračích očí, dokud jsem neuhnul a zadíval se raději ke zborceným věžím Or´wallu. Ta iluze, kterou jsem své oči zastřel, fungovala jen na krátký či letmý pohled, ale když se mi někdo dostatečně dlouho a pozorně díval do očí – jistě zahlédl v modrých zřítelnicích zlaté čárky. Nevěděl jsem, kolik mu toho mohu říct, protože se mi podobná sdělení už hodně krát vymstila. Ale přesto jsem k tomuto muži, který byl Lancelotovým otcem, cítil nezanedbatelné sympatie. Naše vzájemné spříznění snad vyvěralo přímo z našich duší, které se navzájem dotýkaly.

„Možná jsi to přežil proto, aby ses mohl svému strachu postavit znovu,“ řekl jsem mu.

Se zaujetím vzhlédl. Zdálo se, že se mi stále dívá do očí.

„Je tu jedna věc, která mne tíží víc než Černá cesta,“ řekl jsem a udělal řečnickou pomlku. „Potřeboval bych se dostat nějak nepozorovaně do Noiremeru,“ začal jsem pomalu a cítil, jak mi očima visí na rtech. „Tak aby si toho Uther nevšiml, a abych se mohl vrátit zase zpátky, aniž bych někam musel chodit….“ Zarazil jsem se a dokončil řeč v myšlenkách.

A pak se mne Lancelot nad všechna očekávání jednoduše zeptal:

„A co k tomu cestování vlastně potřebuješ?“

Obrátil jsem se na něj a v ten okamžik mi to došlo. Jistě, vždyť to bylo tak jednoduché, tak prosté…

„Obraz,“ řekl jsem. „To je ono. Jsi génius, Lancelote.“

Zamračil se na mne. „Nedělej si ze mne blázny.“

„Ne,“ poplácal jsem ho po rameni. „Myslím to vážně. Přišel jsi na to.“

Zdvihl obočí a zazubil se. „Třeba bych se ještě na stará kolena mohl naučit pár kouzel,“ zasmál se od plic tím svým bodrým smíchem, který zněl, jako když se zadrhne lodní šroub, ale tak srdečně, že mne rozesmál, jako už dlouho nikdo.

Když z vrcholu Donerského majáku dozněl náš smích, cosi se ve mně uvolnilo. Hlas uvnitř mi říkal, že tomu muži mohu důvěřovat. Ale tím vzrostla i má zvědavost a otázky týkající se jeho úlohy v mém příběhu.

„Myslím, že bychom měli pomalu jít dolů,“ řekl už zase vážný Lancelot. „Tady nahoře čas tak letí, za chvíli musím jít k Utherovi.“

Vzhlédl jsem ke slunci, které už začalo fialovět a klesalo na své dráze k širým pastvinám a lesům Zelených vrchů za námi. Lancelot sbalil zbytek jídla a vydal se po dlouhém schodišti dolů.

„Ani jsme si nedali brendy,“ konstatoval jsem.

„Piju jen na bolest,“ odvětil mi.

„Tak to se musíme spolu jednou napít na radost. Nech ho na později. Ještě není důvod k oslavám a bojím se, že ani po dnešní noci žádný nebude.“

„Někde v koutku duše pořád doufám, že se oba mýlíme,“ řekl Lancelot a jeho hlas vynikl slabou ozvěnou, když jsme vstoupili do závětří na točitém schodišti.

„Samotná víra ale nejspíš nestačí k tomu, aby se něco změnilo,“ odvětil jsem. „Možná bude muset někdo přiložit ruku k dílu a něco obětovat.“

„Mám jen sebe, nic jiného nemohu obětovat,“ řekl Lancelot. „Ale bude to stačit?“

„To nevím,“ přiznal jsem. „Ale vím, že toho nebudeš litovat, až se tě jednou zeptá tvůj syn, kde jsi byl, když se tu objevila ta Černá cesta?“

Zastavil a pohlédl mi do očí.

„Když budu vědět, že jsi tam se mnou, Merline, tak před nimi podruhé neuteču. To slibuji na svou čest,“ řekl a dotkl se pěstí pancíře.

„Věřím ti,“ řekl jsem mu. „I já ti slibuji, že neustanu, dokud budu živ, a zjistím, kdo za tím vším stojí.“

„Jsi opravdu velký kouzelník, Merline,“ řekl a usmál se. „Skoro jsi mne uklidnil.“ A pak se otočil a více jsme spolu nemluvili. Jen jsme si užívali zvuk vlastních kroků na prastarých kamenných schodech.

Doprovodil mne na půl cesty ke stanu, kde odpočívala Nimue a pak mi zasalutoval po vojenském způsobu.

„Uther volá,“ řekl. „Snad to nebyl náš poslední rozhovor ´tam nahoře´, který jsme spolu vedli.“

„Zřejmě nebyl,“ řekl jsem a mírně se pousmál. „Řekni Utherovi, že musím připravit svá kouzla, ať mne neruší, dokud za ním sám nepřijdu.“

Přikývl. „Snad víš, co děláš,“ šeptl a obrátil se směrem k hlavnímu stanu.

Sklopil jsem zrak a přehodil si přes hlavu kápi, abych unikl všetečným pohledům mužů, kteří už nejspíš věděli, kdo to přijel s knížetem z Calen´Dor. Prošel jsem mezi nimi směrem ke stanu Nimue a všichni mi raději uhnuli z cesty, a někteří se dokonce různě zaklínali, zatínali ruce v pěsti nebo tiskli své amulety před uhranutím. Magie byla ve světě Avalonu mnohem rozšířenější, než v jiných světech – u prostých lidí se to však projevovalo povětšinou pověrčivostí a množství různých rituálů, které bylo vždy potřeba provést, při náznaku čehokoliv dostatečně magického, jako byl třeba nějaký cizokrajný čaroděj. Avšak před vchodem jsem už zdálky zahlédl stát oba elfy a vysokého plavovlasého muže v nablýskané plátové zbroji. Purpurový plášť mu padal ke kolenům, ale odhaloval mohutné paže a urostlou postavu, jakou mu mohl leckdo pouze závidět. Levá ruka se naučeně dotýkala jílce krátkého meče. Celou dobu mne pozoroval a pravicí nadhazoval vrhací dýku. Došel jsem až k němu, a protože jsem neměl čas se s ním vybavovat, pohlédl jsem na něj dračíma očima.

„Ustup mi z cesty,“ řekl jsem. „Nemám čas na tvé otázky. Ponechej si je na později.“

Zaváhal a tvář mu zbělala, ale pak se ovládl a zrudl.

„Mám své rozkazy,“ vysoukal ze sebe. „Uther si tě žádá na tajnou poradu. Mám tě dovést do –“

„S Utherem budu mluvit, až připravím svá kouzla. Ustup mi z cesty!“ vykřikl jsem.

V tom se mu v očích mihl podivný černý stín a tehdy jsem pochopil, že je zle. V dalším okamžiku mi jeho vrhací dýka zasvištěla pár centimetrů od hlavy a prosekla kápi, která mi sklouzla na ramena. A přesně v ten moment na mne skočil s taseným mečem v ruce. První ranou minul o pár centimetrů mé hrdlo a druhou a třetí mi rozpáral plášť. Vší silou jsem mu kopl do nohy, abych ho podrazil, ale skoro se mi vysmál hrubým podlidským hlasem a škrtl mne jílcem širokého meče do ramene. Udělal jsem dva kotouly vzad a vymrštil se do obranného postoje. Ale to už proti mně běžel a v očních důlcích měl temnotu. Otevřel ústa a i v nich byla jen černočerná tma. Tehdy se mi zablesklo v očích a do válečníka naplocho udeřil jeho vlastní meč a pak ho znovu praštil do spánku a ještě jednou. Potom jsem vyslovil klíčové slovo a učinil rychlé gesto pro Uzemnění – načež mu kolem nohou vyrazily silné kořeny a zastavily ho metr přede mnou. Výhonky se mu rychle omotaly kolem stehen až k pasu, kde mu svázaly ruce a trup a nechaly čouhat pouze hlavu. Ustoupil jsem a díval se, jak se kořeny mění, a dál na nich probíhal zrychlený růst. Z kořenů vyrážely pupeny, které se rozvíjely do zelených listů. Kolem mne se během té šarvátky utvořil dav vojáků, a ti co byli dost blízko, začali pro jistotu ustupovat.

„Nevíte někdo, jak se jmenuje?“ zeptal jsem se těch nejbližších.

„Kapitán Elinar,“ vykřikl někdo z davu na druhé straně.

„Všichni jste mi svědky, že mne napadl první,“ řekl jsem a muž najednou zařval jako tur. Hlas mu zhrubnul a změnil se v démonický bas. Z očí a úst mu pojednou tryskala temnota, která svou konzistencí nápadně připomínala ropu ze světa Země. Přesto se jednotlivé kapičky té černé hmoty slévaly ve vzduchu mimo dosah kořenů do černého kruhu, zatímco se lidské tělo začalo rozpouštět jako kostka cukru v čaji. A z kruhu nad ním se pak utvořil zlý stín, vypadající jako muž, jehož dolní polovina těla patřila krakatici. To stvoření zapištělo, ale na nic dalšího jsem nečekal. Poznal jsem dobře tvora z chaosu, když jsem ho uviděl a jediným pohybem ruky s tichým pronesením zaklínadla jsem ho obalil tenkou kulatou sítí bílého světla. Démon zaječel a začal měnit tvary tak rychle, že nebylo možné je rozpoznat. Pak se světlo Bílé sítě na okamžik rozzářilo stejně jasně jako slunce a s hlasitým prásknutím zmizelo i s tou nebezpečnou bytostí uvnitř.

Vojáci kolem mne se sbírali ze země a hleděli k podivnému stromu, který tam pořád stál, jako hmatatelná připomínka toho, co se tu před chvíli stalo. Tělo nebohého Elinara zmizelo docela. Nezbylo po něm vůbec nic. Mnul jsem si pohmožděné rameno a koutkem oka spatřil, jak se k nám od velitelského stanu blíží celý zástup mužů v čele s Utherem a Lancelotem. Nedbal jsem toho a rozběhl se za Nimue. Přece musela slyšet ten rámus. Copak se ještě neprobudila? Srdce mi poskočilo, když mi na mysli vytanula hrozná předtucha. Vrazil jsem do vojenského stanu a spatřil jen prázdnou postel, která prozrazovala, že tu došlo k zápasu. Sláma byla poházená kolem, deka stržená na zemi a jediné, co mne na první pohled zaujalo, byl vypálený černý kruh v hliněné podlaze. Ale nikde jsem neviděl žádné stopy. Jako by to neudělali lidé z masa a kostí.

Elfí strážci se mi dívali přes rameno.

„Asi jste nic neslyšeli, co?“ zeptal jsem se jich.

Zavrtěli hlavami a pokrčili rameny.

„Možná se to stalo zrovna v té chvíli, kdy vás Elinar napadl,“ řekl první.

„Nedávali jsme zrovna moc dobrý pozor,“ dodal ten odvážnější.

Uchopil jsem odvážnějšího z obou elfů za rameno a přitáhl si ho k sobě.

„Choval se Elinar nějak divně? Co tu vlastně dělal?“ vyptával jsem se.

„Přišel několik minut před vámi,“ řekl elf a hlas se mu roztřásl. „Zeptal se, jestli jste uvnitř, a když jsme mu řekli, že jste odešel s knížetem z Calen´Dor, tak se prostě postavil tam, kde stál a čekal.“

Uvědomil jsem si, že se ten muž chvěje jen proto, že se mu dívám z bezprostřední blízkosti do očí a raději jsem ho pustil.

„Mně přišel nějaký divný,“ řekl ten druhý elf. „Elinar se vždycky pohyboval jako šelma, ale dnes chodil jak na drátkách.“

Propustil jsem je mávnutím ruky a začal hledat nějakou stopu. Pak jsem pod postelí našel malý modrý kamínek. Sebral jsem ho a strčil do kapsy, zrovna když před stan dorazil Uther.

„Elinar musel zešílet,“ slyšel jsem Uthera.

„Ještě včera vypadal, že je ve své kůži,“ opáčil mu Khalenův hlas.

„Ta kněžka zmizela, můj pane,“ začal hlášení odvážný elf. „Muselo se to stát během té šarvátky Elinara a cizího čaroděje. Nic jsme totiž neslyšeli.“

„Cože!“ vykřikl Uther a ozvala se tupá rána. Odvaha někdy bolí, pomyslel jsem si a vyšel ven.

„Unesli ji,“ řekl jsem, když jsem odkryl vstupní plachtu a skoro narazil do Uthera, hrnoucího se nasupeně dovnitř.

„Kdo?!“ vyhrkl Uther a zarazil se.

„Nevím kdo,“ opáčil jsem a přimhouřil oči. „Ale zjistím to.“

„A co naše dohoda?“ zadržel mne Uther. „Uzavřeli jsme přece spojenectví.“

„Nimue je důležitější,“ vytrhl jsem se mu a zlobil se hlavně na sebe, že jsem ji tam nechal samotnou.

Do cesty se mi postavil Lancelot a poodešel se mnou o kus dál.

„Vím, jak se cítíš,“ řekl a položil mi ruku na rameno. „Ale zastav se a přemýšlej. Kdyby jí chtěli zabít, tak už by to dávno udělali. Ne, ti co v tom mají prsty, chtějí především tebe. A Nimue je jen jejich návnada.“

„Můžete mi někdo říct, co se tu vlastně stalo?“ supěl zatím Uther a brunátněl o to víc, že si toho nikdo nevšímal.

„Nic není důležitější, než něco jiného,“ řekl Lancelot a v očích měl neuchopitelnou prozíravost, která mne ihned uklidnila. „Měl bys teď uvážit, co uděláš, protože bez tebe jsme ztraceni. Nimue by to pochopila. Pověz, co ti říká tvé srdce?“

Pohlédl jsem do srdeční čakry uprostřed hrudi, zavřel oči a upřímně se zeptal sám sebe. A ihned jsem dostal odpověď.

„Že Nimue žije,“ řekl jsem. „Ano, žije.“

„Věř tomu,“ pošeptal mi do ucha. „Nezbývá ti, než věřit, že se opět shledáte.“

„Ale jak dlouho může přežít, ať už je kdekoliv?“ zeptal jsem se.

„Pokud budeš věřit a tvá víra nepoleví, pak se s ní určitě opět setkáš,“ řekl.

„A odkud to všechno víš?“ zeptal jsem se.

„Poslouchal jsem kdysi jednoho starého druida,“ zaťukal si na čelo. „A paměť mi pořád slouží.“

Pochopil jsem, že má pravdu. Ať se Nimue stalo cokoliv, věděl jsem, že není v ohrožení života. A to zjištění mne do jisté míry uklidňovalo, ale na druhou stranu jsem se místo záchrany Nimue měl vydat do boje s Mortigernem. Připadalo mi to jako absurdní zvrat, ve chvíli, kdy jsem ho nejméně očekával. Ale jak mne někdo mohl vysledovat? Jak by se někdo dostal do stanu Nimue, aniž by ho někdo spatřil a aniž by po sobě zanechal jakoukoliv stopu. Kromě toho černého kruhu.

„Takže?“ zeptal se Lancelot a mnul si pečlivě zastřižený vous. „Jak ses rozhodl?“

„Zůstanu,“ odvětil jsem a Lancelot si s úlevou oddychl.

„Půjdu to oznámit Utherovi, než tě dá zatknout,“ řekl a měl se k odchodu.

„Řekni Utherovi, že si chci ještě prohlédnout místo činu a pak budu připraven vyrazit.“ Dodal jsem za ním ještě, zavřel oči a začal se soustředit na další kouzlo, kterému jsem říkal Magický zrak. Ten mi mohl poodhalit, co se tu skutečně stalo.

Obrátil jsem se směrem ke stanu a pohlédl na zářivé nitky a pletence siločar, z kterých se skládaly všechny známé světy. Nevšímal jsem si Utherových narudlých vláken kolem hlavy, ani dalších anomálií ve složení živlových struktur kolem jeho některých mužů. Hledal jsem jen nepatrnou stopu po magii Vnoru. Nejdříve jsem si prohlédl okolí kořenového stromu, ale ani když jsem prošel skrz uhýbající dav mužů, nenašel jsem tam nic podezřelého. Vydal jsem se tedy ke stanu a muži, kteří se mi podívali do očí, ustupovali mnohem rychleji než ostatní. Došel jsem zpět před místo činu a zaslechl, jak nedaleko Uther ještě pořád vyšetřuje. Nevšímal jsem si ho a vstoupil jsem dovnitř.

Spatřil jsem vypálený kruh a našel tak jedinou černočernou stopu. Siločáry kolem toho místa byly zkroucené a propadaly se dolů do temnoty, jako když někdo vyždímal hadr a ten zůstal zkroucený a protažený do vzdáleného bodu někde v hlubinách pod zemí. Bylo tedy jasné, že tohle byla cesta, kterou Nimue unesli. Sklonil jsem se na okraji kruhu a pohlédl dolů, ale nedohlédl jsem konce. Siločáry se pomalu rozvíraly a navracely se zpět do své původní podoby. Nemělo cenu ztrácet tady čas. Stejně jsem neznal způsob, jak bych mohl vysledovat takový otisk. Na jednoduchý průchod stejnou cestou za Nimue jsem tedy mohl rovnou zapomenout. Bylo by čiré bláznovství si myslet, že bych mohl přežít pád skrze temnotu Vnoru, ať už bych padal kamkoliv. Odvrátil jsem se od mizejícího útvaru a sejmul kouzlo Magického zraku. Alespoň jsem věděl, že za tím stojí někdo z chaosu. To mi prozatím stačilo, abych věděl, kam mám jít. A i kdybych si měl pro Nimue dojít až do samotné Citadely chaosu, byl jsem rozhodnut se o to alespoň pokusit.

Vydechl jsem a vyšel před stan. Lancelot tam na mne čekal. Seděl na kameni a pokuřoval z dýmky.

„Elinara našli v jeho stanu,“ řekl a vyfoukl voňavý oblak kouře. „Je mrtvý už nejmíň od včerejšího rána. Zrovna je u těla Uther a náš kněz Fuanis.“

„Zajímalo by mne, jaký netvor ho vlastně zabil?“ poznamenal jsem. „Půjdeš se mnou?“

„Půjdu s tebou, ale počkám venku. Se zjišťováním bych ti asi stejně nepomohl.“

Dovedl mne před Elinarův stan, ležící na druhém konci tábora, kde se už začaly srocovat davy přihlížejících mužů. Když mne Uther spatřil, začal vykřikovat rozkazy na své důstojníky a muži se rychle rozešli každý po svých povinnostech.

„Chci ho vidět,“ oznámil jsem Utherovi a bez dalšího zdržování vešel do stanu. Mrtvolně bledý Elinar ležel polonahý na posteli a neměl na sobě žádné viditelné zranění. Nad ním se skláněl vojenský ranhojič a kněz v jedné osobě.

„Nevím si s tím rady,“ řekl a zakroutil nad tím hlavou. „Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Necháš mne tu na chvíli o samotě?“ zeptal jsem se a přistoupil k mrtvému. „Zkusím to.“

„Dobrá,“ přikývl plešatý muž, ale zřejmě nechápal, o co mi jde a tvářil se dost udiveně.

„Jen potřebuji mít klid na svá zaklínadla,“ vysvětloval jsem a počkal, až za sebou zaklapne vchodovou plachtu. Pak jsem se toho mrtvého válečníka dotkl na čele a hrudi, zavřel oči a chvíli se soustředil. Trvalo to déle, než jsem čekal, ale nakonec se mi podařilo přivolat odezvu z druhé strany. V mysli jsem najednou spatřil rozmlžený stín, který neměl žádné nohy, a tělo mu končilo u pasu. Poznal jsem v něm Elinara a zavolal na něj jménem.

„Mluv se mnou,“ přikázal jsem mu. „Když mi pravdivě odpovíš na mé otázky, rychle tě zase propustím, a pošlu tam, odkud jsi právě přišel.“

„Jaké otázky?“ zeptal se.

„Bude to hned vyřízené. Jen pár otázek a jsi zase volný.“

„Tak dobrá, ptej se, ať to mám konečně za sebou,“ svolil.

„Víš, kdo tě zabil?“ začal jsem.

„Nějaký démon se ráno připlížil do mého stanu a vysál mi duši z těla. Nemohl jsem se bránit a zemřel jsem v bolestech.“

„Pamatuješ si, jak vypadal?“

„Jako temný stín, který mne najednou obklopil. Víc jsem neviděl.“

„A pak?“

„Pak jsem odešel ke svým předkům a byl bych tam i teď, kdybys nerušil můj klid.“

„V tom případě jsi propuštěn,“ řekl jsem a mávl rukou. „Pokoj tobě.“

Elinarův stín, který byl zbytkem jeho duše, si úlevně vydechl a rozplynul se rychleji než pára nad hrncem.

Vyšel jsem ven a pohlédl do Lancelotových očí, ale z jeho pohledu nešlo vůbec nic vyčíst. Uther s Fuanisem stáli hned vedle něj a čekali, co jim řeknu.

„Stín chaosu mu vysál duši,“ řekl jsem. „A vytvořil si obraz z jeho těla, které mne napadlo tam u stanu.“

„Stín?“ divil se Uther. „Co to je? A co dělal v mém táboře?“

„To nevím, ale doufejte, že ten Stín nepomáhal Mortigernovi,“ dodal jsem.

„Přece jsi ho porazil,“ odvětil Uther. „Všichni to viděli. Tak ho prostě zničíš znovu.“

„Stín nejde zabít,“ poučil jsem ho. „Jen jsem ho odeslal z tohoto světa zpátky, odkud přišel. Ale oni sami nejsou to, čeho se nejvíc bojím. Nejsou totiž svými vlastními pány, ale někdo je sem poslal. Nevím ještě, kdo to byl, ale mám jisté podezření.“

„A koho podezříváš?“ zeptal se mne Uther.

„Na to ti neodpovím, protože je to zatím jen moje věc.“

„Chci vědět, kdo stojí proti mému spojenci a tedy i proti mně,“ trval Uther na svém.

„Až přijde vhodný čas a dozvím se pravdu, tak ti to snad řeknu, ale dříve ne,“ řekl jsem rezolutně a obrátil se na prostranství k nastoupené armádě.

„Vyrazíme hned,“ pronesl jsem, abych odvedl jeho pozornost.

„Jsme připraveni,“ opáčil mi.

„Kolik máme lučištníků?“ zeptal jsem se.

„Dvě stovky piktských elfů,“ odpověděl Uther. „A k tomu tři sta mých nejlepších mužů. To musí stačit. Navíc jsme už ztratili kapitána.“

„Doufejme, že máš statečné muže a nedotkla se jich ta nešťastná událost.“ Přemýšlel jsem nahlas. „Vědí vůbec, co je čeká? Co když se tvá armáda rozprchne, jakmile vstoupíme na kouzelnou cestu?“

„Za své muže ručím,“ řekl a přimhouřil oči. „Půjdou za mnou kamkoliv. Ti elfové a míšenci pod velením Khalena jsou sice nevyzpytatelní, ale lepší lučištníky bys nenašel.“

Vzdychl jsem si. „Pak nám nezbývá, než zkusit štěstí. Řekni svým mužům, aby drželi tempo a krok. Ať se nikdo nevzdaluje příliš daleko ode mne a hlavně, ať neutíkají a stále jdou kupředu, protože pak by je už nikdo nemusel najít. Rozuměl jsi?“

Přikývl a vydal se k nim promluvit i s knězem Fuanisem v patách. Zatím jsme s Lancelotem zůstali na chvíli sami.

„Co jsi tam viděl?“ zeptal se mne. „Souvisí to nějak s tou Černou cestou?“

„Může to tak být,“ přisvědčil jsem, „ale nevíme to jistě. Zdá se mi, že mám příliš mnoho nepřátel a přestávám se v tom orientovat.“

„Ale někdo musí být na tvém seznamu nejvýše,“ podotkl.

„To ano,“ souhlasil jsem. „Ale pokud je to skutečně on, pak to nevidím s Avalonem dobře.“

„A co vidíš? Jak to dopadne s Avalonem?“ zajímalo ho.

„Vidím chaos, válku a smrt,“ řekl jsem mu. „To je to, co vidím.“

„Musí přece existovat nějaké východisko,“ namítal. „Jsi přece největší čaroděj všech dob. Musíš na něco přijít.“

„Ale ten, kdo stojí proti nám je mnohem mocnější, než celá vojenská síla Avalonu i kdyby se spojila v jednu armádu,“ snažil jsem se mu to přiblížit, aby to pochopil. „Sami a bez pomoci ho neporazíme.“

„Tak bys měl někde najít posily. Potřebujeme tedy spojence,“ řekl.

„To vím,“ povzdychl jsem si. „Ale ještě na to asi není ten správný čas. Už proto, že zrovna teď žádný čas navíc nemám.“

„Tak pojď,“ řekl a vydal se k přicházející armádě. „Neztrácejme tedy čas, který nemáme.“

Uther nechal jednotky nastoupit do pochodové formace v šestistupu a sám kráčel v čele armády.

„Má armáda je připravena,“ zařval Uther. „Veď nás, Merline!“