Kapitola V. - Soumrak bohyně Matky (4. část)

Galbirovi se podařilo porazit Merlina, ale kvůli tomu, že jedině Merlin ví, kde je Orobod, ho nejspíš nechal naživu. Pro jistotu ho však oslepil, a poté ho uvrhl do noiremerského vězení, aby nemohl utéct a měl dost času přemýšlet o svém rozhodnutí nevydat druidům Orobod. Slepý Merlin se právě nachází v nezáviděníhodné situaci a jeho šance na útěk se rovnají téměř nule.

Po měsíci jsem se poprvé pokusil pomocí magie zbavit okovů, ale má síla buď nebyla zatím tak velká, jak se mi zdálo, nebo ty okovy někdo očaroval. Postupně se mi zahojily jizvy na zádech, nalomené kosti a oční důlky se potáhly hojivými strupy. Nevadilo mi, že jsem hubl nedostatkem pořádné stravy a řetězy mi rozedraly nohy i ruce, ale ze všeho nejvíc mi scházelo sluneční světlo, zpěv ptáků a vůně čerstvého vánku. Toužil jsem po svobodě jako nikdy ve svém dosavadním životě. Ze zoufalství jsem se další den rozhodl, že se pokusím přemoci svého strážce, ale když už jsem chtěl vytáhnout z tajné kapsy Excalibur, zjistil jsem, že mé tykadlo narazilo na neprostupnou bariéru přírodní jeskyně. Na meč ani Orobod jsem odtud nemohl dosáhnout. Člověk ale dokáže být trpělivý a odhodlaný, pokud něco opravdu chce a má na to všechen svůj čas…

Nebudu vás déle nudit opakováním se, protože každá noc tu byla k nerozeznání od jiné. Šlo to takhle celý rok, během nějž jsem zarostl dlouhým vousem, ještě víc zhubl, a na čele mi přibyly hluboké vrásky. Měnil se jen způsob a intenzita mého magického snažení o velký únik z nepřekonatelné jeskyně divů. Avšak jak se ukázalo, má kouzla v jeskyni buď vůbec nefungovala, anebo jsem se nemohl napojit na zdroj, z kterého jsem za příznivějších okolností načerpal sílu pro jeho seslání. Celou tu dobu jsem čekal, že za mnou někdo přijde, ale nikdo mne nenavštívil. Vypadalo to, že na mne Galbir buď úplně zapomněl – což mohlo znamenat, že řešil něco důležitějšího – anebo mne už prostě k ničemu nepotřeboval. Ale obojí se mohu pouze domnívat. Stejně tak bylo zvláštní, že Galbir proti mně nevyužil Nimue. Skoro jsem si byl jistý, že kdyby jí opravdu držel v zajetí, už by jí proti mně dávno použil a pokusil se mně přes ni citově vydírat. Ale pak jsem si uvědomil, že on jí nejspíš vůbec nezná, protože Nimue jsem poprvé zahlédl ve svých osmnácti, a druidové tvrdili, že jsem z Noiremeru zmizel v patnácti. Důležitější otázkou stále zůstávalo, jak a zda odtud vůbec mohu utéct? Přestával jsem věřit, že mi k tomu může dopomoci nějaká magie, protože všechny mé prověřené trumfy beze zbytku vyhořely. Galbir zřejmě myslel na vše, když mne sem uvrhl. Nezbývalo mi než doufat v nějaký zázrak…

Zaslechl jsem dvojici kroků. Náhle se rozlehly od výklenku. Bezpečně jsem poznal kročeje mého strážce. Ten našlapoval zlehka a tiše, ale ten druhý byl pro mne neznámou. Slyšel jsem klapot hole o podlahu a ucítil drobné šimrání v břiše, když oba stanuli na prahu mé cely.

„Nechám vás pět minut o samotě, ale ne déle,“ zaslechl jsem povědomý zvonivý hlas strážce. Pak jeho tichá chůze odezněla chodbou. Neznámý počkal, až stráž odejde a pak přistoupil blíž. Hůl klapla dvakrát a utichla.

„To jsem já,“ řekl Dalfion. „Je mi to strašně líto, ale…“

Chtěl jsem mu odpovědět, ale vydralo se ze mne jen zamumlání. Nemluvil jsem s nikým tak dlouho, že jsem to skoro zapomněl. Odkašlal jsem si a polkl hořký knedlík v krku.

„Co tady děláš?“ řekl jsem konečně, ale téměř jsem nepoznal vlastní hlas. Zněl zlomeně a vyčerpaně.

„Přišel jsem tě navštívit, Merline,“ řekl. „Galbir tě sem uvrhl před měsícem v čase Hlubiny, ale tady uplynul nejméně rok. Nevím to přesně, nikdy jsem neměl tohle vězení rád. Přicházím tě informovat, co všechno se po tvém zajetí na Noiremeru změnilo.“

„Měsíc,“ divil jsem se. „A kde to vlastně jsem?“

„Říká se tomu Modrá jeskyně. Je to vězení pod Noiremerem. Vytvořené tak, aby si zde každý vězeň rychleji odpykal svůj trest. V dosavadní historii města se odtud ještě nikdo nedostal. Celá hora je odstíněná proti čemukoliv zvenčí a jak jsi asi už zjistil, magie tu tak docela neúčinkuje. Ale nyní k tomu, co jsem ti přišel říct. Atanathor a Farwan se postavili Galbirovi. Odešli po tvém uvěznění i s mnoha rytíři Hlubiny z bitevního pole a teď se tě snaží osvobodit. Spojili se s Talpiorem, který obklíčil pobřeží Noiremeru a zničil všechno naše válečné loďstvo v podobě Sarpena. Také Alaron jim pomáhá a jeho Oživlé stromy už zabily všechny Maroburnovi vlky a vytlačily ho z hvozdu. Swand se od té doby, co od tebe dostal za vyučenou, neukázal a skrývá se někde ve věžích. Radagon přivolal stádo pegasů a připravuje se na vpád do chrámu. Chtějí společně zabít Galbira. Ale v chrámu budou muset čelit Zaratharovým chimérám a Galbirově moci. A i kdyby možná zvítězili, tak se ptám za jakou cenu? Síla Noiremeru je roztříštěna a po Černé cestě nyní přicházejí hadí válečníci. Musíme se postavit proti společnému nepříteli a ne řešit rozmíšky ve vlastních řadách. Invaze je v plném proudu a zde stojí bratr proti bratru.“

„Na čí jsi tedy straně?“ ptal jsem se.

„Především na straně Noiremeru,“ odvětil.

„Jak jsi tedy mohl zůstat s Galbirem?“ vyhrkl jsem. „Copak nemáš kousek cti v těle?“

„Přicházím ti pomoci, Merline,“ odvětil smutně a cosi položil na podlahu. „Neměl jsem na výběr. Čekala by mne smrt, kdybych se tenkrát Galbirovi postavil. Ne, nejsem odvážný blázen jako ty. Moje filosofie říká, drž si přátele blízko a nepřítele ještě blíže a tak jsem ho ošálil hrou na strunu starého přátelství a zůstal na Noiremeru, ale ve skutečnosti pracuji pro Farwana a pravidelně ho informuji o Galbirových záměrech. Ale i tak to vypadá, že pokud se nestane zázrak, dostihne Sluneční horu přesně ten hrozný masakr, který jsem viděl ve svých vizích. Ale to já nedopustím a udělám cokoliv, abych od města tuhle budoucnost odvrátil. Nechci vidět umírat poslední naději pro Noiremer. Přijdu klidně i o vlastní důstojnost, protože pro mne je to celé jen hra, které se říká život, můj mladý příteli. Přemýšlej, co by po bratrovražedné válce zbylo z Noiremeru?“

„A proč jsi tak dlouho otálel s návštěvou?“

„Galbir nejdřív nechtěl o žádných návštěvách ani slyšet. Byl na tebe hrozně naštvaný a nejradši by tě zabil, ale z nějakého důvodu tě nejspíš potřebuje. Přemluvil jsem ho teprve včera, když ztratil polovinu kentaurů v bitvě proti postupujícím armádám hadích válečníků. Chytře jsem mu navrhl, že z tebe mohu dostat nějaké informace o Orobodu a on souhlasil. Má z toho těžkou hlavu, protože sám nedokáže Noiremer uhájit. To už teď ví.“

„On není na straně hadích válečníků?“ podivil jsem se.

„Pokud vím, tak ne. Přivedl i elfy z Modrého měsíce, šestiprsté Naguary a jízdu barbarů z Khoru. Podle všeho chce jen odrazit nepřátele a zůstat Nejvyšším druidem. Chce Noiremer rozhodně pro sebe, ale nechce ho zničit.“

„Tak, kdo za tím tedy stojí?“

„Farwan si myslí, že za tím stojí samotná Královna chaosu. Jenže bez Orobodu a s roztříštěným kruhem druidů proti ní nemáme žádnou šanci. Uvědomujeme si, že bez tebe jsme ztraceni.“

„Ale jak vám mohu pomoci? Jsem přece slepý a zavřený tady!“

„To právě nevím, ale Farwan věří, že na to přijdeš, až nastane správný čas, a že chápeš, proč tě nyní nemůžeme osvobodit.“

„To chápu,“ přikývl jsem. „A kde je Tamnund a Abramelin?“

„Ti také zůstali na Noiremeru, ale do přímého souboje po Galbirově boku se zapojí asi podobně jako já.“

„Také hrají na obě strany?“ ptal jsem se.

„To ne, jen neměli jinou volbu, pokud nechtěli zemřít.“

„A Lancelot?“

„Ten zmizel ze své komnaty a zbylo po něm jen rozbité okno a zprohýbané mříže. Nikdo neví, co se tam stalo a Lancelot se od té doby neobjevil.“

Potlačil jsem úsměv, deroucí se mi na rty. Vysvětlení mne napadlo okamžitě. Byl jsem si téměř jistý, že mu Větrolam dopomohl k útěku. Doufal jsem jen, že to oba přežili a schovávají se teď někde v okolí Noiremeru. Mou jistotu v této věci kazila pouze skutečnost, že se Lancelot dosud neukázal. Měsíc byla příliš dlouhá doba, ale pokud se držel Větrolama, tak mohl být ukrytý někde v bezpečí. Na druhou stranu mi to k Lancelotovi nesedělo. Pochyboval jsem, že by ten odvážný bojovník utekl z bitvy a zanechal Noiremer a mne svému osudu. Určitě se něco muselo stát, ale tady v očarované jeskyni jsem nemohl dohlédnout co.

V dálce jsem zaslechl kroky. Pomalu se přibližovaly.

„Budu muset jít,“ řekl na to Dalfion, „ale pokusím se tě zase co nejdřív navštívit. Nechal jsem ti tu něco pořádného k jídlu.“

„Čas vypršel,“ upozorňoval strážce.

Dalfion se mne dotkl na rameni a pošeptal mi do ucha:

„Budu tě informovat, co se děje venku.“

„Jdeme,“ zavrčel netrpělivý strážce.

„No jo no jo, vždyť už jdu,“ reptal Dalfion a klapal svou holí směrem k výklenku.

Poslouchal jsem vzdalující se kroky, dokud neodešli a pak jsem se opět ocitl v naprostém tichu a osamění Modré jeskyně. Hlavou se mi honily otázky jedna za druhou. Nahmatal jsem proutěný koš, který mi tu nechal Dalfion. Vonělo z něj uzené maso, čerstvý chleba a sýr. Sáhl jsem dovnitř a nahmátl skleněnou zašpuntovanou láhev. Po roce denního přídělu kaše mi to připadalo jako neskutečná hostina. Vytáhl jsem velký chleba a rozlomil ho, ale něco z něj s chřestěním vypadlo na podlahu. Přikusoval jsem pomalu nejdřív maso a potom sýr a hledal přitom to, co na mne vypadlo po rozlomení křupavé kůrky. Nakonec jsem našel malou kovovou krabičku s vyrytými iniciály – D.F. Otevřel jsem ji a vysypal si obsah do dlaně. Byly to karty a ne ledajaké. Jeden, dva, tři…deset, jedenáct…patnáct, šestnáct. Jednu po druhé jsem nastrkal zpátky do plechové krabičky a počítal znovu. Zase jich bylo šestnáct. Dalfion už tedy musel nakreslit moji kartu. Schoval jsem je do slámy a vrátil se ke koši s jídlem, kde jsem mimo jiné přemýšlel i nad tím, na co mi teď budou Dalfionovi karty? Nemohl jsem spatřit ani svou vlastní kartu, natož aby mi posloužily ty ostatní. Ze všeho nejvíc mne trápilo zjištění, že Galbir nestojí za vpádem hadích válečníků do Noiremeru. Všechno k němu od začátku směřovalo a nyní se ukázalo, že mé závěry byly celou dobu chybné. Přičítal jsem to svému osobnímu zaujetí Galbirem. Pak mne napadlo, že to celé může být také jen léčka. Další Galbirův podvodný úskok. Už se mu povedlo mne ošálit, když se vydával za Elkifa. Nepoznal jsem tenkrát vůbec nic. Přemýšlel jsem horlivě nad každým Dalfionovým slovem, způsobem jakým mi je říkal a nad zabarvením jeho hlasu. Přemílal jsem si náš rozhovor několikrát po sobě, ale nenašel jsem tam sebemenší náznak falše nebo lži.

Otevřel jsem láhev vína a napil se po skvělém jídle, s kterým si mé tělo najednou nevědělo rady. Použil jsem latrínu a vrátil se k lahvi. Seděl jsem na slámě a v dlani převaloval tvrdý kamínek. Podle chuti silné červené víno mi po pár doušcích rychle stouplo do hlavy, ale zjistil jsem to až příliš pozdě. Doufal jsem, že alespoň na chvíli zapomenu na svou beznadějnou situaci a zkusím si Lancelotovo pití na bolest. Ale nemohl jsem na své bezvýchodné vězení přestat myslet. Zašplouchal jsem poloprázdnou lahví a vrátil na hrdlo korkovou zátku. Položil jsem se do slámy, rozpustil v sobě dávku urputné navenek se deroucí sebelítosti a konečně usnul opojen tím silným vínem.

Ve spánku mne pronásledoval zvláštní, děsivý sen. Šel jsem znovu cestou živlů a procházel do Hlubiny. Všechny události minulosti se opakovaly a já je nemohl změnit, přestože jsem věděl, co se stane. Znovu jsem uviděl obrovskou armádu hadích válečníků, obléhajících město. Vrhl jsem se s Orobodem v ruce k Hlásce a prosekával si cestu k bráně. Ostří Orobodu v podobě Excalibru zčernalo krví hadích válečníků a pulzovalo čtyřmi temnými barvami. Vyběhl jsem nahoru na cimbuří Hlásky, rozrazil dveře a najednou se ocitl ve svém pokoji. Galbir, Zarathar a Swand stáli v černém kruhu a pozorovali mne. Potom Galbir pozvedl Osten a vrhl mne proti zdi. Od stolu se ozval zlý ženský smích. Spatřil jsem čarodějnici Masku, která držela Nimue a tiskla ji zahnutou dýku pod bradu. Ale byl tam ještě někdo – veliká černá postava s hrozivýma očima. Stála ve stínu a pozorovala, jak si se mnou Galbir pohrává. Pak pozdvihla hubené ruce a dala tím povel Galbirovi i Masce. Poslední, co jsem viděl, byla Nimue padající k zemi s proříznutým hrdlem. A potom mi dva Zaratharovi ohniví hádci vypálili oči. Probudil jsem se s výkřikem na rtech a v rukou svíral krabičku s kartami. Sen na mne ulpěl a nepříjemný pocit z něho setrval až do rána. I tohle ráno však bylo stejně temné a chladné jako všechna ostatní probuzení v Modré jeskyni.

Spravil jsem si chuť dobrým jídlem a dopil zbytek vína. Jídlo mi vrátilo trochu z původní síly a alkohol mi dodal kuráž. Rozhodl jsem se použít ještě naposledy magii, abych se odtud dostal. Ale tentokrát jsem použil poněkud nepřímý způsob a mnohem nižší magii. Utrhl jsem úzký pruh svého pláště a naplnil ho léčivou silou. Vytvořil jsem zaklínadlo pro jediný speciální účel a uvázal si látku přes zmrzačené důlky očí. Kouzlo bylo v zásadě navázáno jen na mne a nemohlo být tedy odstíněno. Vztáhl jsem své přání k Duchu Jediného ze středu své bytosti a pokorně ho žádal, aby mi narostly nové oči. Nevím, jak dlouho jsem tam stál s dlaněmi na očích a modlil se. Netušil jsem, jaký výsledek mohu očekávat, ale nevzdával jsem to a pravidelně si prozařoval oči světelnou silou. Podporoval jsem kouzlo představou dračích očí, které vidí, tak jako dříve. Věřil jsem tomu celou svou bytostí a upnul se na to jako dítě. Víra tvá tě uzdraví, říkal jsem si a skládal tak jednotlivé střípky toho kouzla dohromady. Posiloval jsem ho každou svou myšlenkou při každodenní modlitbě a pak jsem na něj po zbytek dne raději vůbec nemyslel, abych ho nijak nezabarvil vědomými pochybnostmi a obavami.

Měsíc po Dalfionově návštěvě jsem se nacházel ještě v relativně dobré náladě a žil nadějí na malý ozdravný zázrak. Látku jsem pečlivě vyměňoval, ale bál jsem se dotknout očí, abych náhodou neodhalil, že celé mé snažení je k ničemu. Hýčkal jsem si svou představu očí, otvíral je, zavíral, mrkal a koulel jimi, jak se mi zachtělo. Ale dalších šest měsíců mne uvrhlo do stejného emocionálního bahna, v jakém mne navštívil Dalfion. Napadaly mne ty nejhorší představy, co se mu asi tak mohlo stát, od prozrazení jeho spolupráce s Farwanem, až po nenadálé katastrofické scénáře spojené s plánem zabít Galbira.

Trvalo to dlouhý rok, který mi připadal ještě delší než ten předchozí. Bylo to jako bych čekal tisíc let. Noci se mi slévaly a připadaly mi jedna od druhé k nerozeznání stejné.

Pomalu jsem ztrácel naději a podléhal přicházejícímu šílenství, dostihující jednoho každého člověka, který je tak dlouho držen nespravedlivě v zajetí samoty a ticha.

Ale pak se najednou stalo něco úžasného…

Zaslechl jsem hluboký a chraplavý hlas. Znělo to jako by někdo mluvil za zdí a kvůli něčemu se zrovna dost rozčiloval.

Pod tenkou látkou svého pláště jsem náhle spatřil vpravo od výklenku matné bílé světlo. Vrhlo dlouhý černý stín na podlahu. Rozmazaný stín, který prozrazoval postavu zakrslého muže nebo shrbeného starce. Pak náhle světlo zhaslo a obraz mi zmizel. Ale i ten kratičký okamžik vidění mne naplnil radostí.

„Zatracený Galbir!“ nadával hlas. „Kde je ta cesta do mého pokoje?“

„Je tu někdo?“ zeptal jsem se a nakročil směrem k výklenku.

Pomalu se rozsvítilo bílé světlo, ale narostlo do takové intenzity, která mne ihned donutila zavřít oči. Pod víčky jsem však stále viděl jeho rudý otisk. Celý vzrušený takovým objevem jsem se zastavil a odstranil látku z očí. Prohmatával jsem víčka a nemohl uvěřit tomu, co jsem cítil. Během dvou let mi dorostly nové oči a dnes poprvé jsem jimi opravdu viděl. Pln neskrývaného vzrušení jsem přistoupil ke světlu.

„Kdo jsi?“ ptal se mne chraplavý hlas.

„Jmenuji se Merlin,“ odvětil jsem a uklonil se.

„Nevíš náhodou, kde to jsme?“ zeptal se mne.

„V Modré jeskyni u základů Sluneční hory,“ odpověděl jsem mu. „A kdo jsi ty?“

„Ormelistor,“ představil se.

To jméno mi něco říkalo. Určitě jsem ho někdy slyšel od Omera. Ale zrovna jsem si nemohl vzpomenout v jaké souvislosti. Ta vzpomínka jako by mi někam uplavala pod návalem náhlého osvícení.

„A co tady děláš?“ divil jsem se.

„Ztratil jsem kvůli Galbirovi kartu svého pokoje a teď do něj nemůžu najít cestu,“ opáčil trochu smutně.

„Tak proč si nenakreslíš novou?“ ptal jsem se ho.

„Neumím kreslit jako Dalfion,“ odsekl mi. „Nesvedu to.“

Přemýšlel jsem, v jakém stavu jsou mé oči, a odvrátil se, abych je vyzkoušel pohledem k latríně. Viděl jsem v záři bílého světla nebesky modrou hrbolatou zeď jeskyně, pokreslenou drobnými ploty čárek mého kalendáře a nevábné zčernalé dřevo mého záchodu. Zase jsem je zavřel, protože mi začaly slzet a rozbolely mne přemírou odraženého světla.

„Možná bych ti mohl pomoci,“ řekl jsem potom. „Umím trochu kreslit, ale potřeboval bych něco na kreslení. Třeba křídu.“

„Opravdu mi pomůžeš?“ ptal se s úsměvem v hlase. „To je skvělé! To ti budu vděčný.“

A potom náhle zmizel a s ním i to bílé světlo. Čekal jsem dlouho a začínal být nervózní, že se stále nevrací.

Od výklenku jsem zaslechl kroky strážce. Lehl jsem si na podestýlku a snažil se vypadat dostatečně bezmocně jako obvykle. Spatřil jsem skrz látku dokonce světlo pochodně přibližující se chodbou a následně i vysoký stín lidské postavy s čtyřma rukama. Odvrátil jsem hlavu a dělal, že tvrdě spím. Strážce došel až ke mně a položil na podlahu misku kaše a džbán vody. Potom se ke mně sklonil. Koutkem oka jsem zahlédl obrys jeho ohyzdné tváře. Chvíli si mne prohlížel a pak se odvrátil a vyrazil k východu. Počkal jsem, dokud světlo nezmizelo v záhybu chodby a v dáli neodezněly jeho tiché kroky. Teprve potom jsem si oddychl, že se Ormelistor ještě nevrátil a trpělivě čekal na jeho návrat.

Uběhlo možná pár hodin. Tady se čas odhadoval dost mizerně. Mohlo to být taky méně nebo více. Už jsem začínal propadat dojmu, že Ormelistor byl jen výplodem mých představ a přece jen mne dostihlo šílenství, když se napravo od výklenku rozzářilo jasné bílé světlo. Ten úkaz mne znovu naplnil nevýslovnou radostí a s odvrácenou tváří jsem si vychutnal pohled na modré zdi mé cely. Takže nejsem blázen, opravdu vidím, pomyslel jsem si.

„Ormelistore, jsi to ty?“ promluvil jsem.

„Promiň, že mi to tak trvalo,“ omluvil se. „Ale Galbir tu překopal nebo zavřel všechny mé staré cesty. Musel jsem hledat jiné. Proto to tak trvalo.“

„A co ty tu vlastně děláš?“ ptal jsem se ho. „Proč jsi tady?“

„Hledám cestu do svého pokoje,“ odvětil. „Ale neříkal jsem to už?“

„To ano, ale proč máš pokoj u základů Sluneční hory? Kdybych si mohl vybrat, ubytoval bych se určitě někde jinde. Nebo snad nejsi také druid?“

„Druid?“ vyprskl smíchy. „To už opravdu dávno nejsem. Tady máš křídu a dobré světlo a čiň se, mistře malíři.“

Podal mi do pravé ruky pár dlouhých hranolků křídy, jaké jsem naposledy viděl na univerzitě na Zemi. Spatřil jsem jeho trpasličí postavu, sahající mi sotva po prsa, a všiml si dlouhého vousu a do očí stažené kápí.

„Uprostřed mám kulatý stůl a kolem něho tři trojnožky,“ začal popisovat pokoj. „Stěny mají souměrný čtvercový půdorys s dveřmi do pracovny na severní straně a nahoře je vysoký klenutý strop. Můj pokoj je bez oken, ale osvětluje ho pětice skleněných koulí na zdech, dvě z nich jsou přitom nade dveřmi od pracovny. Napravo je postel a nalevo skříň. Ta karta vlastně zobrazovala pokoj z jižní strany. Zvládneš to?“

Pokrčil jsem rameny. „Pokusím se, ale měj se mnou strpení, v těchto řetězech a po tak dlouhé době bez světla mi to bude trvat trochu déle.“

„Ale to s těmi řetězy, to se dá přece napravit,“ řekl, vrhl kuželovité světlo na mé řetězy a tleskl.

Obruče řetězů praskly a sjely s chřestěním na podlahu. Zlehka jsem se dotkl zápěstí a zakroužil dlaněmi. Udělal jsem několik kroků a chvíli mi trvalo, než jsem přemohl železné sevření dvouletého zvyku chodit s řetězy. Ale brzy jsem si užíval tu volnost a lehkost pohybu. Přistoupil jsem ke zdi vlevo od výklenku, která byla zdaleka nejrovnější, a načrtl tam nejdříve obdélníkový okraj obrazu. A pak jsem začal tím, co bylo vpředu a postupně přidával jednotlivé vybavení až k posledním dveřím do pracovny. Ormelistor mi dobře svítil. Neviděl jsem mu do tváře a kvůli citlivosti očí se o to ani nesnažil. Musel jsem je šetřit výhradně na kresbu. Pokud jsem je zrovna nepotřeboval, klidně jsem je zavřel jako právě nyní, abych je příliš nepřepínal. Poodstoupil jsem od dokončeného obrazu Ormelistorovi velikosti, abych si ho mohl prohlédnout z lepší vzdálenosti.

„Skvělé,“ radoval se Ormelistor a poplácal mne po rameni, až se mi podlomila kolena. „Máš opravdu talent, hochu.“

Zadíval se na obraz a mávl nad ním rukou. Ormelistorův pokoj najednou získal barvy a detaily, které na křídovém obrazu původně nebyly. Ozařovalo ho modré světlo lamp a na stole ležely baňky a přístroje, jejichž účel jsem neznal. Na třešňově červených dveřích do pracovny se vyjímal erb Bílého draka a vedle postele stála dřevěná truhla. Z obrazu na mne dýchala tajemná atmosféra toho pokoje. Ormelistor vykročil k obrazu, a bez rozloučení prostoupil dovnitř. Světlo najednou zmizelo.

Ocitl jsem se v úplné tmě a pomyslel si něco o jeho vychování, když mi ani nepoděkoval. Přešel jsem ke křídovému obrazu a dotkl se jen chladného neprostupného kamene. Možná bych dokázal projít dovnitř, kdybych měl nějaké světlo, napadlo mne. Vrátil jsem se ke slámě, dal si do kapsy Dalfionovi karty a udělal si několik malých snopů svázaných cáry pláště. Modrým kamínkem jsem o podlahu vykřesal několik jisker a po chvíli se mi podařilo zapálit jednu ze slaměných pochodní. Zvedl jsem ji do výše a přistoupil ke křídovému obrazu. Sláma hořela dost rychle a brzy jsem musel provizorní pochodeň pustit a zapálit o ní další snop. Zkoušel jsem oživit obraz a dostat se jím do Ormelistorova pokoje, ale nic se nedělo. Křída zůstávala křídou a kresba se nezměnila v cestu odtud. Poslední snopek slámy jsem odhodil se zasyknutím a vstrčil si popálený ukazovák do úst. Plamínky zakolísaly a na jeskyni dopadla důvěrně známá tma.

Zklamaně jsem přecházel po cele jako lev ve své kleci. Pak mne napadlo, že bych se mohl dát tou chodbou, která ústila do jeskyně. Následně jsem si vzpomněl na čtyřrukého strážce a zaváhal. Galbir mne jím jistě nenechal hlídat nadarmo. A já nechtěl přijít o jedinou šanci utéct odtud. Kdyby se mu nedej bože povedlo mne chytit, podruhé by mi určitě nevypálili pouze oči. Zastavil jsem se na prahu jeskyně a naslouchal tepu vlastního srdce. Udělal jsem ostražitý krok směrem k nejisté svobodě a…

V té chvíli se v jeskyni rozlilo jasné světlo a vrhlo můj dlouhý a hubený stín na podlahu přede mnou.

„Merline?“ zachraptěl Ormelistorův hlas. „Jsi tu ještě?“

Zastínil jsem si oči a vešel zpět do jeskyně. Světlo se ztlumilo na o mnoho příjemnější mlžnou záři, vycházející z Ormelistorovi ruky. V druhé ruce držel kbelík s vodou.

„To je dobře, že jsi ještě neodešel. Už mám náhradní kartu svého pokoje a chtěl bych ti nějak poděkovat,“ řekl a přistoupil ke křídové kresbě. Vyšplouchl na ní kbelík s vodou a smazal tak mé snažení jediným chrstnutím. „To bychom měli,“ pronesl a položil kbelík na zem. „Mohu pro tebe tedy něco učinit?“

„Rád bych se odtud dostal,“ nadnesl jsem. „Galbir mne tu drží už dva roky a mezitím se v Noiremeru válčí, potřebuji se tam vrátit.“

„Od té doby, co Galbir vládne městu, se tam válčí v jednom kuse. Není o co stát. Tady jsi docela v bezpečí. Ale dobrá, vyhovím ti. Projdeme spolu do mého pokoje a tam ti dám najíst a napít, vypadáš, že jsi nejedl celé ty dva roky. A pak se můžeš vydat, kam budeš chtít, protože z mého pokoje vede mnoho cest. Souhlasíš?“

Přikývl jsem. „To je víc, než jsem očekával. Děkuji ti.“

Z kapsy tmavých šatů vytáhl cosi, co opravdu vypadalo jako jedna z Dalfionových karet a pozdvihl ji před sebou. Všiml jsem si, že rub karty zobrazoval Bílého draka na rudém poli. Přistoupil jsem blíž a nahlížel mu přes rameno. Na kartě se vyjímal v pestrých barvách Ormelistorův pokoj. Jemné linky a detailní zpracování malby prozrazovalo Dalfionovu ruku. Z vybavení ložnice jsem pochopil, že patří nejspíš vědci nebo alchymistovi.

V dálce jsem zaslechl tiché a rychlé kroky strážce. Na kratičký okamžik jsem vzhlédl k chodbě a změřil si světlo pochodně, přibližující se zpoza zatáčky. Uvědomil jsem si, že nemáme moc času a ucítil podivný kyselý zápach z karty. Pokoj na kartě náhle získal třetí rozměr a Ormelistor mne uchopil za ruku.

„Pojď,“ zašeptal. „Teď už není cesty zpět.“

Karta se najednou zvětšila a my jí prostoupili dovnitř pokoje, osvětleného jemným modrým svitem lamp. Kyselý zápach vycházel nejspíš ze dveří pracovny. Ormelistor položil kartu na stůl, stáhl si kápí a posadil se na trojnožku s dračími detaily. Prohlédl jsem si jeho starý seschlý obličej plný vrásek. Upíral na mne velké černé oči a pod šedým plnovousem se mírně usmíval. Nosil krátké mastné vlasy, kolem spánků prokvetlé stříbrem.

„Vítej v mém domě,“ řekl a luskl prsty, načež se na stole objevilo několik talířů s jídlem. „Jez a pij, co hrdlo ráčí. Jsi dnes mým hostem.“

Usedl jsem naproti němu a pustil se do velmi pomalého žvýkání různorodého a vynikajícího jídla. Vybíral jsem si pokud možno zeleninu a ovoce a vyhýbal se čemukoliv těžko stravitelnému. Ormelistor mne s úsměvem pozoroval a symbolicky si také vzal nějaké maso a chléb.

„Kam se teď vydáš?“ ptal se mne.

Představil jsem si, které místo bych nyní rád spatřil. Vybavil se mi osamělý maják Caeros, ležící na rozeklaných útesech nad mořským pobřežím asi padesát mil severně od Noiremeru.

„Caeros je pěkné místo,“ řekl jako by mi četl myšlenky. Vstal a z vyřezávané truhlice na kraji stolu vytáhl balíček karet. Všechny měly na rubu bílého draka a na líci zobrazovaly různá místa a krajiny.

„Kam jsem ho jen mohl dát,“ šeptal si pod vousy. „Ještě před chvíli jsem ho tu viděl.“ Rozložil karty na stole, rozhraboval je a odstrkovaly ty, co nezobrazovaly Caerosský maják. Na kartách jsem viděl podivné světy i stavby, ale jedna mne naprosto zaujala – Veliká pevnost na hranici pěti živlů – Pevnost Pěti světů. Zíral jsem na kartu a přestal chroupat mrkev.

Ormelistor si toho hned všiml a zarazil se.

„Tam bych ti nedoporučoval chodit,“ řekl mi. „Tam je to ještě nebezpečnější, než tady. Nedávno ten svět ovládla zlá čarodějnice. Myslím, že si říká Černá Maska.“

„Co o ní víš?“ vyhrkl jsem.

„Tady je!“ zvolal vítězoslavně a vytáhl z truhličky zatoulanou kartu. „Maják Caeros.“ Podal mi ji.

„Děkuji mnohokrát,“ snažil jsem se být slušný a skryl své vzrušení. „Ale ta Černá Maska mne zajímá, víš o ní něco?“

„Vím jen, že kolem Pevnosti to není bezpečné a že se tam válčí. Cizince jako ty buď zabijí, nebo naverbují do armády. Co bys tam chtěl hledat?“

„A kdo proti komu bojuje?“ ptal jsem se a obracel mezi prsty obě karty.

„Vím jen, že Černá maska zabila starého krále, ale jeho mladý syn byl v té době ve vzdáleném světě a přežil. No, a teď se domáhá svého trůnu. Sebral armádu a obléhá Pevnost. Pořád ta stejná písnička, jako bys to neznal. Ale odkud se ta čarodějnice vzala, nebo kdo to vlastně je, to prostě nevím,“ řekl a naklonil se ke mně. „Ale jen mezi námi, myslím, že na svůj původ žádná čarodějnice není zrovna hrdá a nevykládá svůj příběh nikomu na potkání. To by potom mohla jít rovnou o dům dál, protože by jí tam nikdo nesnesl.“

Moc jsem se jeho vtipu nezasmál – což ho viditelně zamrzelo. V hlavě mi vířily spojitosti s tím, co už jsem o té čarodějnici věděl. Byla tu jistá naděje, že drží Nimue v zajetí právě tam.

„Mohl bych si vzít i tuhle kartu?“ optal jsem se s brněním v konečcích prstů.

„Klidně si je vezmi všechny,“ řekl. „Je na nich spoustu zajímavých míst, ale mně už stejně všechny nudí. Jsou jedno jako druhé, všechny stejně špatné.“ Výraz jeho tváře se rázem změnil. Zdálo se mi, že mu přes obličej přeběhl temný stín. „Už jich mám dost!“ vykřikl a vstal z trojnožky. Na jeho tvář bylo v té chvíli strašné pohledět. Pak začal pobíhat po místnosti, jako by si zarazil trn do paty a volal: „Já jsem to Omerovi říkal, že to všechno skončí smrtí. Já to říkal, že jediná možnost je světy zničit a stvořit nové, ale on mne neposlouchal. Blázen starý, proč mne jen tehdy neposlouchal! Říkal jsem nové světy, a ne vytvořit ty staré znovu. Říkal jsem nové, ksakru!“

Potom se rázem utišil a pohlédl na mne s očima do běla rozpálenýma. Tvář se mu změnila, snad omládla. Dva černé body jeho očí mne prohledávaly skrz na skrz. Zdálo se mi, že hledá Orobod, ale ten nemohl najít, protože tajná kapsa se nenacházela u mne, ale někde na druhé straně, kam nedohlédl nikdo jiný než sám Duch Jediného. Zavřel jsem oči a nechal ho, aby mne podrobil té zkoušce. Pak se stáhl a odvrátil zrak. Vypadal teď zase jako starý trpaslík těsně před svou smrtí. Přešel k houpacímu křeslu pod klenbou a usedl do ovčích houní na něm. Spojil ruce s propletenými prsty v klíně a sklonil hlavu. Na okamžik to vypadalo, že usnul, ale pak se jeho oči začaly pohybovat pod víčky. Víčka se zvedla a pod nimi vysvitlo bělmo očí. Otevřel jednou rukou vyklápěcí opěradlo židle a vytáhl zvětšovací lupu v okrasném železném rámu s dvěma propletenými hady. Zdvihl jí před obličej a pohlédl na mne velikým bílým okem. Trvalo to několik okamžiků, během nichž mi po zádech přeběhl mráz. Ucukl zpět, jako by po něm něco chňaplo a křeslo se rozhoupalo. Na tváři měl výraz, který nešel nijak přečíst. Přesto jsem věděl, že něco viděl. Lupu uschoval zpět do opěradla, s přimhouřenýma očima sledoval špičky svých bot a palci točil mlýnek v dlaních. Na jižní zdi se ve velikém kamenném krbu s masivní římsou rozhořel oheň. Za chvíli už z něj sálalo světlo plamenů a vrhalo na mramorovou ošoupanou podlahu množství pokroucených stínů. Ormelistor se zadumaně pohupoval v křesle a s kapsy vytáhl dýmku. Pomalu z ní potáhl, aniž by ji zapálil a vyfoukl šedý obláček dýmu. Díval se do plamenů a zamyšleně pokuřoval.

Naznal jsem, že čas mé návštěvy už nejspíš skončil. Odstrčil jsem talíř a poděkoval za chutnou stravu. Shrnul jsem karty s obrázky míst a strčil si je do kapsy. V ruce mi zůstaly dvě karty – Pevnost Pěti světů a Maják Caeros. Na záchrannou výpravu se budu muset vydat trochu později, až naberu síly, pomyslel jsem si a strčil jednu z karet prozatím k ostatním do kapsy.

„Už odcházíš?“ zaslechl jsem Ormelistorův hlas.

„Mám málo času, tak jako vždycky. Musím odejít. Mořské břehy, slunce a vítr mi tolik chybí. Potřebuji nabrat síly, abych mohl…“

„Zůstaň se mnou,“ řekl tiše. „Ukážu ti správnou cestu. Ty světy nezachráníš, vlastně jsou už dávno mrtvé, jen o tom neví. Je třeba je rozpustit tak, aby nic nezůstalo. Každé zdržení v této věci přinese všem jen větší utrpení. Naučím tě, jak stvořit něco nového z ničeho. Společně přineseme světům nový řád, novou sílu, která vyváží chaos.“

„Ještě ne,“ řekl jsem. „Musím nejdříve zachránit Nimue.“

„Copak to nechápeš?!“ vykřikl a povstal ze své židle. „Jsi stejně tvrdohlavý a umanutý jako tvůj otec. Před chvílí jsem ti sdělil, že nelze nic starého zachránit. Všechno zemře a již nikdy nevzejde!“

„Ale…“ začal jsem.

„Tak si běž!“ vyháněl mne rázným gestem s rozčileným výrazem. „Běž a zkus to, ale poznáš, že jsem měl pravdu a pak se sem ještě rád vrátíš. Ale pamatuj, že jednoho dne bude příliš pozdě a pak už nic nového nepovstane. Všechno skončí v bouři chaosu a odevšad bude znít jen pláč a skřípění zubů. A tvé jméno bude proklínáno až do dne posledního. Bohyně Matka se kvůli tobě obětovala, ale nejsem si jist, zda to nakonec nebude zbytečná smrt pro jejího Jediného syna. Jdi a přemýšlej o tom, zda jsi opravdu hoden její nejvyšší sebeoběti. Nebo mi dokaž, že se v tobě mýlím.“

Odvrátil se ode mne zpátky ke krbovým plamenům, strnule do nich zíral a nehýbal se.

Tehdy jsem si vzpomněl, co mi o něm říkal Omer. Vyplulo to napovrch mého vědomí snad díky prudkosti jeho výroků. Tvrdil, že Ormelistor byl kdysi druid, který se prý zbláznil a začal být nebezpečný, protože se rozhodl zničit všechny světy Kruhu. Býval mocný a pomáhal budovat Noiremer za časů, kdy byl svět ještě mlád. Ale Omer mi nikdy neřekl, že žije v tomto pokojíku v nitru Sluneční hory, ani že ho sem nejspíš sám před světem uklidil. Zajímalo mne, co se nachází za těmi třešňově červenými dveřmi, ale intuice mi říkala, že ještě v budoucnosti nastane čas, kdy se sem vrátím, přesně jak předvídal. Nějaká část mé bytosti Ormelistorovi věřila, ale ta druhá si o něm myslela, že se dočista pomátl.

Poděkoval jsem mu a pozvedl kartu s majákem. Tyčil se k modrému nebi nad útesy a vedla k němu klikatá cesta vysokou trávou. Chvíli jsem se na kartu díval, až mi její povrch ochladl v prstech. Během dalších pár vteřin karta ožila. Trsy zežloutlé trávy se rozvlnily ve větru a rudí beránci pomalu vypluli po obloze. Na obzoru zapadalo slunce, které odráželo neúplný kotouč v mořské hladině a vrhalo do trávy dlouhý stín majáku. Byl to úchvatný pohled, zvlášť pro člověka, který něco takového dva roky nespatřil. Obraz se zvětšil a já mohl prostoupit dovnitř.

Ocitl jsem se na úzké stezce, končící u klenutého vchodu do kulaté věže. Vítr si pohrával s mými vlasy a čerstvý mořský vzduch plnil mé plíce. Všechno na mne dýchalo a hýbalo se. A ty barvy. Rozplýval jsem se nad úchvatnou scenerií a sledoval rudý kotouč, dokud nezmizel za hranicí obzoru. I kdyby mne zrovna spatřil někdo známý, sotva by mne poznal. Vypadal jsem jako kostlivec, kterého někdo zapomněl ve skříni. Vzpomněl jsem si, že po mně v cele zbyl jen kýbl a louže vody, a pousmál se.

Šero zhoustlo.

Večerní stíny mne zvolna zakryly a na nebi probleskly ojedinělé první hvězdy.

Vydal jsem se k majáku, na jehož vrcholku zablikalo bledé světlo, a doufal, že se mi dostane vřelého přijetí od starého známého.