Až si projdeš bahnem...

Až si projdeš bahnem duše, přijmeš své chyby i nedostatky, poznáš svou vášeň, nenávist a zlost, pochopíš, že i Ty máš v sobě temnotu, a přestaneš popírat, potlačovat a bojovat. Tehdy se Tvá duše začne rychle uzdravovat, neboť poznáš své celé já a to, jaký opravdu jsi.

To, že jsme se dostali do problému a prožíváme ho, je reakce nevědomé složky osobnosti (stínu) na naše vědomé potlačení nebo vytěsnění určité negativní emoce, jejíž kvalita se přímo zrcadlí v prožívaném problému, z něhož nám v důsledku plyne utrpení.
Pokud máme problém, příliš jsme se ztotožnili se svými myšlenkami a pocity a trápíme se iluzí falešného já, protože máme vždy tendenci se ztotožňovat s prožívaným. Není však cílem životní cesty jakkoliv zcela ovládnout všechny své myšlenky, pocity, vůli nebo vědomí a přitom odmítnout, potlačit nebo vytěsnit nevědomí, pudy, nutkání mysli a nechtění stínu. Cílem je pouze integrovat a transformovat - tedy přijímat a vyrovnávat krok za krokem a den za dnem vše, co z nevědomého stínu přichází, ať již do hlavy nebo do srdce. Což znamená, že mysl je třeba pravidelně uklízet, tj. vyrovnávat negativní a pozitivní myšlenky, a špinavé pocity pročišťovat, tj. vyvážit negativní a pozitivní pocity. Stejně tak vědomé chtění je třeba slaďovat s nechtěním nevědomého stínu, tj. vědomí spojovat s nevědomím. Naše skutečná podstata je nám totiž skryta až za pomíjivými závoji myšlenek a pocitů, za nánosy chtění a uvědomění, které vytvářejí iluzi falešného já (ega). Jedinou naší trvalou totožností pod vším tím neustále se měnícím a zmírajícím "já myslím, cítím, chci, jsem" je jen čistá prázdnota přítomnosti.

Buďme k sobě upřímní. Krize, potíže a napětí, které prožíváme, včetně lidí, kteří nám ho zrcadlí, jsou pro nás obrovským přínosem. Vše negativní, čím si v životě procházíme, je ve výsledku to nejlepší, co nás potkává, protože nás to učí pracovat s vlastními stíny. Čím více potíží a nezdarů prožíváme, tím blíže nás tyto zkušenosti mohou posunout od prožívání ega k Božskému Já. Navzdory těmto těžkostem a narůstajícímu stínu (nebo právě proto) se hodně mluví o bezpodmínečné lásce neboli všelásce, ale jen málokdo ví, že lidské ego takové lásky není schopno. Pokud tedy někdo tvrdí, že miluje vše jako sám Bůh, pak si buď lže do kapsy anebo podlehl pocitu ega, že již je dokonalý a všemilující, ačkoliv opak je pravdou. Ego je totiž schopno pouze sebelásky a teprve skrze sebelásku může poznávat lásku mateřskou, mezilidskou, partnerskou - zkrátka lásku lidskou, ať je jakkoliv vysoká a čistá, ale nikoliv lásku bezpodmínečnou, té se můžeme pouze učit a směřovat k ní jako k cíli, který byl, je a bude tou nejrychlejší cestou k Bohu. Všelásku může zažívat jen duše, která strávila nebo ztratila sama sebe a je bez ega tj. vyrovnala introspekcí své kladné a záporné vlastnosti do rovnováhy a dosáhla tzv. prázdnoty bodu nula. Jenže hmotná vibrace Země neumožňuje život bez ega, protože ego drží pohromadě naši duši a tělo podobně jako gravitace drží pohromadě Zemi. Tudíž, kdo potlačuje ego, potlačuje sebelásku a tedy všechny lidské city z ní povstávající, včetně schopnosti přežít na Zemi. Podobně i ten, kdo potlačuje svou temnotu a tvoří stín, zbavuje se své celistvosti a schopnosti harmonizovat světlem vědomí tmu osobního nevědomí.